Na podzim tam maji byt krasne zloutnouci, oranzove a a cervene javorove listy.
Kdyz jsme letos v cervenci jeli vlakem napric Kanadou a povidali si kde jsme vsude byli, jedna Anglicanka zijici v Bostonu nam rekla o cestovni kancelari Hiking Holidays, jez organizuje a prodava putovni dovolene. Po navratu domu jsem otevrel Internet a dostal podrobnejsi informace. Dozvedel jsem se, ze s Hiking Holidays se da chodit po cely rok a po celem svete. Vybrali jsme si pro zacatek sestidenni vylet po Berkshires v Massachussetts. Na podzim tam maji byt krasne zloutnouci, oranzove a a cervene javorove listy.
Pri tom se taky budeme moci zastavit u syna na Yale v New Havenu. Nemeli jsme poneti co nas ceka, protoze do statu Nove Anglie jsme jezdili jen kdyz to muselo byt, a to do velkych mest, kterym se jinak nejradeji vyhybame. Tak treba do New York vubec nechci a staci mi kdyz ho preletnu a vidim z vyse deseti kilometru. Kdyz to je nutne tak na Kennedyho letisti zmenim letadlo. Boston, kde bydlela nase dcera, snasim lepe, ma trochu evropsky raz, neni to jak stavebnice a vine se tam Charles River.Take tam neni tolik spiny a divnych lidi jako v New Yorku. Ale venkov techto statu s velkomesty jsme vubec neznali.Predstavovali jsme si, ze to bude neco jako kdyz se jde na Zbraslav nebo do Sarky. Proste ze i vnitrozemi bude temi giganty poznamenane a ze venkov bude jen takova periferie mnohamilionoveho velkomesta. Staty jako Connecticut, New Hampshire, Massachussetts a nakonec i New York jsou relativne male neco mezi Cechami a Polskem.Ale pokud jde o zalidneni, tak samotne mesto New York ma vic lidi nez cele Cesko.
Nemohli jsme se vic mylit.
Vyjedete par mil za New York, Boston a nebo i New Haven a jste v jinem svete a v jine historicke dobe. Ja jsem si takhle predstavoval ne Novou ale Starou Anglii pred dvema nebo tremi sty lety.
Zijeme na jihozapade USA v poustich a horach Noveho Mexika, v Santa Fe. Abychom se dostali tyz den v rozumnou dobu do New Havenu ve state Connecticut na vychodnim pobrezi USA, musime vstat ve ctyri rano, jet pres hodinu autem po dalnici do Albuquerque (110km), zaparkovat na dlouhodobem parkovisti za tri dolary denne (neuveritelne levne), nechat se odvezt z parkoviste na letiste malym autobusem, dat dolarove zpropitne ridici, (napis nad zrcatkem upozornuje, ze jeho vydelek je zavisly na diskreci), nechat se odbavit (nemame letenku, jen ciselny kod, na ktery dostaneme pas,jenz masinka u chobotu do letadla sezere a vyplivne mistenku), sednout si na misto a doufat..., ze sousedem nebude tlustoch. Neverili byste kolik tady ted leta tlustych lidi, kteri se nevejdou do normalnich sedadel.
Rady sedadel v "kouci" neboli ekonomicke tride (rika se take "dobytci" na rozdil od tridy prvni a tridy podnikatelske, "business class") jsou tak blizko, ze se ani nohy nedaji natahnout.Navic si cestujici zvykli sebou tahat dovnitr obrovska "prirucni" zavazadla, ktera pechuji do prostoru nad hlavou a pod sedadly. Proste, dobytcak je narvany k prasknuti a pripomina autobus Slapy - Praha v nedeli vecer v lete. Rozdil je jen v tom, ze vsichni musi sedet. Kdyby se smelo stat, tak by byly zvlastni letenky k stani a v ulickach by byly bagle a na nich se tlacily rodiny se rvoucimi detmi. Prestoze se "k stani" neleta, ulicka "dobytcaku" je stejne blokovana. Je ucpana vozikem, ktery zepredu tahnou a zezadu tlaci dve letusky a rozdavaji obcerstveni, ktere se sklada z ubrousku, nealkoholickeho napoje a deseti slanych precliku v plastikovem pytliku, ktery se neda otevrit jinak nez ukousnutim rohu. Takze dostat se za letu na zachod je skoro nemozne.Vyzaduje to si vyhlednout radu s hubenoury (nesnadne), vtlacit se k nim, nechat prejet vozik a odejit dopredu nebo dozadu k toaletam. Letecke spolecnosti 2-3 dolarove "obcerstveni" na kratsi lety nezrusi, protoze by preclikarny, CocaCola a letusky prisly o praci. Jelikoz ted lita skoro kazdy, slo by to do milionu, a preclikari, letusky, jakoz i piloti ze sympatie, by vsichni sli do stavky.
Z Albuquerque odletame skoro na cas, pak letime hodinu a pul do Dallasu, tam presedame, a dalsi preplneny aeroplan nas nese tri a pul hodiny na letiste LaGuardia v New Yorku, kde uz jsou tri hodiny odpoledne, protoze jsme o dve casova pasma a 4,000 km dal na vychod.
Je vam divne, ze letime do New Yorku, kdyz jsem ho tak pomluvil...
Pricina je v cene. Kdybychom leteli z Albuquerque do Hartfordu v Connecticut -- je to dal nez do New Yorku -- tak by nas to stalo dvojnasobek. A tak jsme se premohli (usetrili jsme kazdy asi tri stovky) a pojedeme z LaGuardia limuzinou do New Havenu, kde je nas syn Bob. Limuzina je maly autobus a vymotat se s nim z New Yorku a dojet sedesat mil do New Havenu nam trva tri hodiny.Triproudova dalnice je plna. Chvili to jede i stovkou a chvili tak dvacitkou. Myslel jsem si, ze je to tim, ze jedna lajna je nekde zavrena, ale nic takoveho. Snura aut se zahadne zrychluje a zpomaluje skoro celou cestu.
V nedeli odpoledne nas Bob dovezl na sraz s ostatnimi poutniky do Williamsville Inn ve West Stockbridge ve state Massachussetts, asi tak 200 km na severozapad.
Sotva jsme vyjeli kousek za mesto, vsechno se zmenilo. Ruch pristavniho a universitniho velkomesta prestal a my vjeli vjeli na uzkou, cistounkou asfaltku obklopenou listnatymi lesy.Cim vic jsme se vzdalovali od pobrezi tim vic pribyvalo lesu a ubyvalo mestecek a vesnic. Za dve hodiny jsme prejeli hranici statu Massachussetts a octli se ve stare kolonialni Americe. Nejsou tu zadna mesta, jen takove roztahle vesnicky podel silnice s bilymi a tmavecervenymi dvoupatrovymi domky se spicatymi strechami a s cervenymi kominy. Steny domu jsou pobite bile nebo cervene natrenymi prkny, jez se prekryvaji tak, aby chranila pred destem,vetrem a snehem. Okna maji zaviraci drevene okenice, pod strechami jsou podkrovni pokoje s malymi okny a pudy.U vchodu je vetsinou veranda se schody a pristreskem. Pred domem je par velkych, vznesenych javoru a kolem domu veliky zeleny travnik s keri.
V takovych viskach, kterym se tu rika mesta, je jen par postrannich ulic s rozesetymi domky a jedna hlavni ulice s kamennym kostelem a radnici. Banka a obchody na hlavni tride jsou take bile nebo cervene, vetsinou cihlove, nizoucke, bez okras a bez velkych sklenenych oken.Napisy a pojmenovani jsou skromne a nenapadne a pri tom elegantni. Nikde zadny aamericky humbuk.
Nase putovani s Hiking Holidays zacalo veceri ve Wiliamsville Inn.Chodecky oddil se sklada z deseti zen a dvou muzu. Ja a Alfred jsme tu s manzelkami a cirou nahodou zijeme v Santa Fe. Nikdy jsme se pred tim nevideli. Zbylych osm dam ve veku od petacriceti do sedesati jsou "singly", t.j. bud rozvedene a nebo vdovy.Vudci vypravy jsou ctyricatnici Brett a Bruce z Vermontu a chodi s firmou Pochodova Dovolena uz nekolik let. U vecere byl obvykly ritual predstavovani a co od cesty ocekavame. Rekl jsem, ze se tesim na barevne listy. Vetsina mluvila vic a tesila se jeste na seznameni s novymi lidmi a s krajinou, kde jeste nebyli. Nikdo nerekl, ze se tesi jak bude chodit v desti a prejidat se u vecere.
System naseho putaku byl typicky padoursky.
Dozvedeli jsme se, ze po snidani nas v devet rano odvezou dvema vany (dodavky znacky Ford s upravou pro pro deset lidi, ridice a zavazadla) k zacatku nejake pekne stezky. Odtud se pochoduje az do obeda, jenz bude v prirode jako piknik. Jidlo pro piknik tahnou vudci v ruksacich na zadech. Po obede se jinou zajimavou cestou budeme vracet k zaparkovanym vanum, abychom byli zpatky v innu kolem pate. Nasleduje sprcha a odpocinek, vecere je v sedm, po veceri spolecnost a nebo mistni kultura. Budeme chodit po stezkach okresu Berkshire a bydlet ve trech zajezdnich hospodach, ktere nejsou od sebe vzdalene vic jak hodinu autem. Veskerou transportaci osob a zavazadel obstaravaji vany, pri cemz vudci jsou zaroven ridici. Lidri nam rekli, ze se nemusime vubec o nic starat.Mame za povinnost jen pochodovat, obdivovat prirodu a vydavat kalorie.
Byl jsem nadsen, protoze podle me neni nad to se po vylete osprchovat v teple vode, prevleknout se do cisteho, mrsknout sebou na postel a dat nohy nahoru, posilnit se stamprdli a cekat az bude vecere.
Prvni dva dny jsme byli ubytovani ve Williamsville Inn.Neni to ani hotel ani rodinny domek upraveny na "Bed & Breakfast".Je to neco mezi, a proto jsem se rozhodl rikat "innu" zajezdni hospoda. "Zajezdni", jelikoz je to stranou v prirode a musi se tam zajet a "hospoda", jelikoz se tam podava jidlo. Zajezdni hospody Nove Anglie jsou vetsinou rodinne podniky s deseti az dvaceti pokoji. V mensich se o vsechno staraji majitele, vetsinou manzelske dvojice, ve vetsich maji kuchare a personal. Williamsville Inn patri k vetsim podnikum. Ma velkou zahradu se sochami na prodej, koupaliste a tennisovy kurt.Puvodne to byl dum evropskych pristehovalcu, kteri se tu pred dvema sty lety zivili farmarenim, kdyz pred tim vykaceli stare lesy. Ted uz tu je zase les, ktery prerostl pastviny a pole, kdyz se farmareni prestalo vyplacet.Na nekolika mistech v lese jsme videli zarostle kamenne zaklady puvodnich selskych staveni.
Nase zajezdni hospoda pravdepodobne vznikla z jedne takove usedlosti.Ted je z ni velky dvoupatrovy dum s jidelnou v prizemi a pokoji v patre. Krome jidelny s vyhledem do zahrady je dole jeste bar s kresly a mala recepce. Sedi se u stolu pro ctyri a ji na stribre a belostnych vyzehlenych ubrusech.Cisnice obsluhuji v dlouhych cernych suknich, bilych bluzickach s fizi a s motylkem u krku. Jidlo je tak vynikajici, ze na nej nemusi byt hlad.Utkvela mi v pameti houbova polevka s rozemletymi cernymi fazolemi, ktera byla tak dobra, ze jsem si pral aby neubyvala. Do naseho pokoje se vyslo po drevenych schodech. Byl docela maly, starobyly s tapetami na stenach a malym oknem ven. Jako byste se vraceli do minuleho stoleti se soucasnym komfortem . Zelezna postel, ale s moderni matraci. Belounke povleceni s barevnycm prehozem zvanym quilt, jenz je sesit z mnoha malych kusu latky v ruznych geometrickych tvarech. U tezkeho pradelniku s velkymi supliky je stare kreslo.Na pradelniku proti staryn casum chybi kameninove umyvadlo a dzban s vodou. Misto toho prepazili pristenek a udelali z neho koupelnu se sprchou, umyvadlem a zachodovou misou.V pokoji neni ani telefon ani televize. Nevideli jsme je ani v jedne zajezdni hospode a zrejme je to pravidlo.
V pondeli rano zacalo nase drahe pochodove cviceni.Shromazdili jsme se venku, natahli plastenky a vyrazili do lesu. Kvuli desti jsme delali nahradni turu, takze nas nikam nevezli. Peleton plastenek se hned roztahl. V cele byla cerstve penzionovana Katerina z Virginie, ktera nam vcera pri predstavovani prozdradila, ze byla v armade dvacet sedm let.Proto jsme ji rikali Vojanda. Vyznacovala se vervou a na petactyricatnici byla ve vynikajici forme.Za ni natahoval nohy v kratasech vudce Brett a prijemna Jo Ann z Dallasu, Susan ze Chicaga a Amy z Brooklynu.
Vykaslali jsme se na zavodeni...Jako stari, otrli kozaci vychovani pochodovymi cvicenimi na gymnasiu, jsme byli na konci. Rikali nam pomeranc a citron podle barvy plastenek a divili se, ze se nehadame, ackoliv uz jsme spolu sedmatricet roku. S nami musel jit druhy vedouci Bruce jako doprovodne vozidlo, abychom se neztratili.
Pochodovali jsme par hodin po stare, lesem zarostle zeleznicni trati podel reky s krasnym indianskym jmenem Housatonic. Prselo jak v Cechach.Ne moc, ale zato nepretrzite. Stromy byly nekde do zluta nekde uz do cervena. Sli jsme jak jsme mohli, potili se pod plastenkou, plihly nam vlasy, ale nechteli jsme to vzdat a nechat se zahanbit. Zastavili jsme se k vydechnuti u zvlastniho domu nad rekou ve tvaru topinkovace.Bruce rekl, ze je na prodej a me napadl nejapny vtip (rekl jsem to bohuzel nahlas) o sumici vode a behani na malou. Bruceovi se to moc nelibilo a zacal me zkouset ze stromu a kytek. Ukazal nam sladke tmavecervene bobule, ktere miluji zdejsi medvedi. Pak se nadchnul jednim modrym heronem, ktery sedel na vetvi jak zmokla slepice. Zrejme si nadaval, ze do Stredni Ameriky neodletel uz minuly tyden. Nato jsme pod Bruceovym vedenim zabloudili a museli se vracet, coz se stalo v dalsich dnech pravidlem.Az skoro u cile ve Williamsville Innu jsme dohnali hlavni peleton s Connie a Lisou z Michiganu , Aileen a Jane z New Orleansu a manzelskou dvojici Alfreda a Gay ze Santa Fe. Vojanda uz na nas cekala sucha v baru. Bylo poledne a Bruce a Brett pripravili v postranni jidelne obed.Jelikoz vedeli, ze bude cely den prset, nemeli jidlo sebou v ruksacich.Na stul vylozili vselijake organicky pestovane zeleniny, dietni masa a dokonce i nesolenou burskou pomazanku, ktera chutna mdle. Po obede se dest trochu zmirnil a tak jsme vyrazili do vsi, coz bylo par domku rozhozenych podel silnice dva kilometry na jih. Vecere nam spravila naladu a zabava byla dost bujna, protoze kazdy mel v kufru nejake obcerstveni, a kdyz ne, tak si ho koupil v baru. Gratulovali jsme Vojande jak sla rychle, Bruce nam povidal turisticke historky a pak zacal chraptet. Nachladil se bud proto, ze se s nami musel courat vzadu a nebo mu natekla voda do bot, jak nas chtel vest pres baziny kdyz zabloudil.
Spali jsme bajecne, rano zase prselo, ale Brett rikal, ze se vycasi a ze to je jejich prvni tura, kde dva dny za sebou prsi. Ja spis veril predpovedi, ktera hlasila studenou frontu s destem na ctyri dny. Po vydatne snidani jsme nastoupili do vanu a odjeli do statniho parku k vodopadum Bish Bash. Zni to jako mish mash, ale asi to znamena padajici vodu v jazyce Mohykanu, kteri tady zili dlouho pred Kolumbem a prvnimi pristehovalci z Holandska na zacatku sedmnacteho stoleti.
V druhe etape chodeckeho zavodu k vodopadum jsme se diky vysokohorskemu treningu v Santa Fe propracovali az temer do hlavni skupiny, ackoliv Jindra sla s otevrenym destnikem. Vodopady nebyly nic zvlastniho, jen nazpatek se strhnul desny lijak.Vyzrala na to predni skupina, ktera udelala trhak a dest je zastihl az na parkovisti. Pres varovani o prutrzi vyslanem pres walkie-talkie (meli ho Bret i Bruce, ale obcas si ho zapomneli v aute, takze to nebylo k nicemu) jsme promokli na kuzi, nebot jsme byli od aut jeste hodne daleko. Kdyz jsme se v aute trochu ohrali, vydali jsme se po organickem obede na horu Mt. Everet, ktera je vysoka smesnych sest set metru nad morem. Rikam smesnych,nebot my zijeme v Santa Fe 2500m nad morem cely rok a na houby chodime do 3200m, kde teprve zacina smrkovy les a rostou hribky. Vojanda a dalsi prebornice nebyly z vodopadu Bish-Bash dost unavene a tak to vzaly na Mt. Everet uz od upati po silnici. My ostatni se nechali vyvezt az k zacatku stezky a pak slapali po kamenech a mezi mistni kosodrevinou k vrcholu. Tam uz jsme dosli zase v desti jen ctyri samozrejme s Vojandou, ktera pravila, ze jsem "trooper", coz jsem si prelozil jako "sekac". Hodne to tam studene foukalo, ale vyhled na krajinu jsme meli pekny, i kdyz mraky byly jen kousek nad hlavou. Nalezali jsme se v jihozapadnim rohu statu Massachussetts, kousek od hranic se staty New York a Connecticut. Kolem nas se rozprostiraly male kopecky (cobbles) a vetsi kopce pokryte zloutnoucimi duby a oranzovejicimi javory.Skoda, ze nebylo slunicko.
Z Mt. Everet jsme jeli asi hodinu na sever do Lenoxu a usidlili se v zajezdni hospode Brook Farm Inn.Je sto tricet let stara a kdyz se vejde dovnitr, myslite si, ze jste ve staroprazskem byte na zacatku devatenacteho stoleti.Pokoje jsou prostorne, stropy vysoke se starymi, kristalovymi lustry. Drevene podlahy jsou kryte persany, stara sofata a kresla jsou rozestavena kolem krbu. Na stolecku je konvice s horkym cajem pod vlnenou cepici,zakusky a porcelanove hrnecky a talirky. U okna je tezky stul s novinami a casopisy, u steny knihovna plna knih a na knihovne stoji ze dreva vyrezani ptaci. Jidelna ma trochu jiny styl a pripomina jidelnu zameckou.
Uprostred je stary ovalny stul pro deset se zidlemi s vysokymi operadly, u sten stare priborniky a skrin se sklenenou vitrynou. Ze vstupni haly se vyjde po tocitych schodech do poschodi.Jako dole, pokoje maji vysoke stropy a velka okna. Na jedne strane je uprostred velka postel s nebesy, naproti krb a u neho dve velka hedvabim potazena kresla. Na stenach jsou vsude tapety s nevtiravymi vzory.Do koupelny se schazi po schodech. Uprostred koupelny velke jak dalsi pokoj truni litinova vana na nozickach obklopena zavesem. Je to proste starobyla nadhera...
Ve stredu jsme se roztrhli na dve party a chodili po stezkach Kennedyho parku v Lenox Mountains. Skoncili jsme v Tanglewoodu, kam jezdi na leto koncertovat Bostonska symfonie. Prochazeli jsme se po louce, ktera saha od rybniku az k podiu.Pri koncertech se sedi na dece a pri poslechu se pije a ji. Nas Bob tu mel krasny zazitek pred deseti lety, kdyz jako student sem jel na koncert s kamaradem z Bostonu. Po koncerte jim ujel posledni autobus a oni nemeli dost penez na motel. Sedli si v Lenoxu na lavicku a cekali do rana. Prisel k nim mistni policajt a kdyz mu vysvetlili, co se stalo, pozval je k prespani na stanici. Rano jim jeste dali na cestu kavu a koblihy. Od Lenoxu kousek na jih je nadherne muzeum a galerie nejslavnejsiho americkeho malire Normana Rockwella. Museum je primo v miste, kde Rockwell zil a az do pozdnich osmdesatin tvoril. Uprostred louky a starych dubu je velka nenapadna budova upravena jako galerie. Vstupne je vysoke, ale stoji to za to. Jak je pro Ameriku skoro typicke, nikdo vas nehoni od obrazu, kdyz se jdete podivat zblizka a nerve na vas kdyz fotografujete. Norman Rockwell byl vic ilustrator nez malir. Zobrazoval soucasny americky zivot pro casopisy a maloval proste lidi, udalosti a prezidenty. Jeho umeni je jak dokonala barevna fotografie. Kresby a ilustrace jsou dynamicke, lide v cinnosti a portrety na vas mluvi. Divili jsme se, jake spousty maleb a ilustraci za vic jak padesat let vytvoril.
Predposledni den uz jsme nezavodili a vysli na Alander Mountain, ktera je uz ve state New York.Videli jsme odtud na slavnou Apalachian trail, jez je 2,200 mil dlouha a konci nekde ve state Georgia. Stezka vede stale po hrebenech a da se to udelat za stopadest dni. Rekormani to udelali za sedmdesat. Kdyz jsme se vraceli z vrcholku, tak jsme se bohuzel zase roztrhli a Bruce si myslel, ze nekteri sli spatne. Nejdriv cekal a pak mu selhaly nervy a sel nas hledat. Ale zatimco my jsme sli spravnou cestou k autu i bez mapy, on se ztratil s mapou.Tak jsme my hledali jeho a on hledal nas. Jezdili jsme od stezky ke stezce a nechavali vzkazy, ze jsme tam byli a ze se tam zase vratime, aby tu cekal.Nakonec vylezl nastvany z lesa na druhem konci Alander Mountain a druhy van ho nalozil a privezl do Race Brook Lodge, kde jsme spali posledni noc. Zajezdni hospoda Race Brook Lodge nebyla bila jako ty druhe, ale tmave cervena a vznikla upravou stare stodoly. Byla tam mala tmava jidelna a spolecenska mistnost s barem. Steny byly natrene bilou barvou a z nich vystupovaly v napadnem kontrastu stolete tmavehnede tramy. Podobne to bylo i v nasem pokoji, do ktereho se lezlo po schodech zvenku.Mel jen male okenko u stropu, taky jako ve stodole.
V patek nas vylet skoncil celkem neslavne a v desti.Zase jsme se s Brucem ztratili a to tak, ze jsme udajne spatne odbocili.Po trech kilometrech pochodu v desti nam Bruce rekl, ze se musime vratit. Tak jsme se vratili a dosli k hospudce, kde nam Bruce za odmenu zaplatil kakao a kolace. Pozdeji se ale ukazalo, ze jsme sli spravne, a ze chudak Brett nas cekal kousek od mista, kde jsme se otocili.Tomu uz jsme se jen smali a tesili se, ze uschneme ve Williamsville Inn, kde nase petidenni tura zacala a take koncila. Odpoledne jsme se rozloucili a pogratulovali si, jaci jsme pasaci a dobri chodci. Vetsina odjela na letiste do Albany a my cekali na Boba az pro nas prijede a vezme nas zpatky do New Havenu. Pres spatne pocasi a vsecko to bloudeni se nam vylet libil.
Chceme sem napresrok zajet autem az pojedeme na Bobovu promoci. Mezitim posilhavam po ture v lednu na Hawaii. Jiste tam nebudeme bloudit, nebot tam nebude Bruce.
Milan Kalus rijen 1997