Vlakem jsme za celych skoro tricet let jeli v Americe vlastne jen jednou. Kdyz byl v roce 1987 Bob prijat na Dartmouth College v New Hampshire koupili jsme si jizdenky z New Yorku do Dartmouth a meli tam dojet pres noc ve spacim vagone, v pokojicku s koupelnou pro tri. Tesili jsme se na to jako male deti, jenomze prisla povoden, ktera odnesla trat a tak jsme jeli jen asi 50 mil z Manhattanu do New Haven a prohledli si Yale University. Tenkrat mi osobni vuz druhe tridy spolecnosti Amtrak pripadal velice pohodlny, sedelo se v kreslech po dvou, bylo tam hodne mista a opijel jsem se Wine Coolerem, coz je vinny most.

Jinak jsme cestovali po Statech autem a behem triceti let jsme upotrebili a znicili deset aut, kdyz nepocitam dalsi auta uz znicena a nebo jeste v uzivani nasich deti. Jedno auto na tri roky zhruba odpovida celonarodnimu prumeru.

Jinak jezdime vlakem pri navstevach v Cesku a to hlavne na trati lokalky Praha-Dobris, kdyz chodime na pravidelny vylet z Mnisku pres Ples do udoli Kocaby a Stechovic.

Dalsi podnet k usporadani vyletu vlakem na americkem kontinente byly Jindriny vzpominky kdyz jako dite jezdila vlakem za babickou z Prahy do Veltrus. Ponekud s neduverou, ale s otevrenou mysli, jsem se nechal uvrtat na 4,480 km dlouhou cestu vlakem z Toronta do Vancouveru. Vzal jsem si sebou tlustou knihu "Leninuv Pomnik" od Davida Remnicka, ktery za vyliceni Gorbacovovy ery a perestrojky az do puce v srpnu 1991 dostal Pulitzerovu knihu. Precetl jsem celych osmset stranek za sest dni z dvanactidenni cesty, stacil zacit jeste dalsi knihu, nafotit devet filmu, udelat nekolik vyletu ve Skalistych horach, proletet se nad nimi helikopterou, drimat, jist a spat v komfortu Silver Blue tridy ve vlaku jmenem The Canadian, jenz nas odvezl do Jasper v Alberte.

Pak jsme jeli jeste dalsim vlakem jmenem The Rocky Mountaineer neboli Skalisty Horal z Banffu pres Rocky Mountains az do Vancouveru na Pacifiku. Kdyz si vezmes globus a na provazku nameris 4,480 km, tak se z Prahy dostanes na sever kousek za Severni pol, na jih do mesta Moundou na jihu republiky Chad v Rovnikove Africe, na vychod do Novosibirsku a na zapad skoro az do St. John's na ostrove Newfoundland, ktery uz patri Kanade. Z Toronta za zapad jsme projeli ctyrmi casovymi pasmy a tak jsem si radeji hodinky neprerizoval a jen bud pripocitaval nebo odpocitaval hodiny od naseho casu v Santa Fe.

Ze Santa Fe a Albuquerque v Novem Mexiku jsme leteli 1. cervence do Toronta pres Denver a Chicago. Obdivovali jsme vzdusne a moderni nove letiste ve stepi u Denveru, O'Hare letiste v Chicagu, renovovane ve stylu art-deco , nyni ciste a kompaktni se snadno dosazitelnymi vstupy do letadel. Ja ho jeste pamatuji jako spinave bludiste pred deseti lety, kdy jsem tam byl naposled. V Torontu maji letiste skromnejsi a taky spinavejsi. Orientace je obtizna, vsechny tabule jsou dvojjazycne, je to zmet a zmatek, takze jsem si pripadal jako za protektoratu, kdy muselo byt vsechno v cestine a nemcine. Treba i na postovnim kasliku jsou napisy "strc tady", "schranka se vybira v deset rano" v anglictine a ve francouzstine a pri tom se v Ontariu a dal na zapad francouzstina neslysi. Predstavte si konfederaci se Slovaky a vsechny napisy, dokumenty a zadosti pulka stranky v cestine a pulka ve slovenstine. Delalo to na mne dojem, ze anglicky mluvici kanadska vetsina udela vsechno pro francouzsky mluvici Quebeck jen proto, ze vyhrozuji nezavislosti.Koreny obav Kanadanu jsou ale hlubsi nez jen ztrata Quebecku.Maji strach, ze by byli pohlceni Spojenymi Staty a prvni provincie, ktere by se pripojily k Unii by byly nepochybne Ontario a hned po nem British Columbia, ktere jsou nejbohatsi, a American si tam pripada stejne jako doma.

Oficialni nazev nasi cesty byl Trans-Canada Rail Adventure. Bylo to vsechno jen ne dobrodruzstvi, pokud se tim nenazyva pobyt ve tri a jednom petihvezdickovem hotelu a spani ve vlaku na pohodlne posteli, i kdyz nemanzelske, kazdy zvlast, ja nahore, Jindra dole. V Torontu jsme meli hotel Westin Harbour Castle hned u jezera s otaceci vyhlidkovou restauraci v 36 patre, kde jsme snidali. Nas pokoj mel krasnou vyhlidku na jezero ve dvacatem patem patre a Jindra se nebala podivat dolu, zrejme proto, ze se okna nedala otevrit.

Byli jsme prvne v takovem hotelovem prepychu, kde klimatisace nehuci a splachovani ve vedlejsim pokoji neni slyset. Spali jsme tam dve noci a kazde rano i vecer jsme chodili do sauny a plavat do velkeho kryteho bazenu take s vyhledem na Ontarijske jezero a Centralni ostrov. S ostatnimi 37 ucastniky vyletu jsme se jeste osobne neseznamili, jelikoz jsme prisli pozde na seznamovaci schuzku s vinem a syry. Zpusobila to zamena naseho jmena Kalus za Klaus, coz se nam tady stava velice casto. Kdyz jsme konecne vpadli dovnitr hned jsme videli, ze budeme asi nejmladsi a taky nejhubenejsi.

Vetsina nasich spolucestujicich byla pres sedmdesat a pres metrak, dost vdov v pratelskych dvojicich,jeden hypertonik rudy jako ripa, par koronarnich bypasu s modrinami po Kumadinu, velka bricha a podbradky u muzu, mene u zen, jiste par osmdesatniku a krome mne nikdo v kratasech a pohorkach. Poseptal jsem Jindre, ze mi to pripomina starobinec na vylete.

Skutecnost je v Americe proste takova, ze cas a penize na cestovani maji skoro jenom seniori. Mladsi generace tvrde pracuje, dovolenou maji tak dva,tri tydny a casto ji nevyuziji.Vime to podle nasi dcery Ivky.Cestuji autem a s detmi, vetsinou ne delsi dobu nez tyden.Na noc se ubytuji v motelu, na kempingu a nebo u znamych ci pribuznych. Do zamori jezdi studenti a pensisti. Pracujici stredniho veku skoro vzdy jen sluzebne. Na nasich cestach, uz taky jako pensisti, jsme byli prekvapeni, kde vsude nasi spolucestujici byli. Planuji dve, tri cesty do roka a vubec se nestaraji, jestli po nich deti neco zdedi. Setkali jsme se s bezstarostnymi dvojicemi a vdovami, ktere nevidely sve deti zijici na druhem konci Ameriky mnoho let.

Manzelskych dvojic je mene nez vdov. Vdovci jsou vzacni, protoze se cestovani bud nedoziji a nebo cestovat nemohou. V nasi skupine dobra polovina nevysla jednopatrove schody a bez vytahu byli nemozni. Nekteri zustavali sedet v autobuse, protoze jim chuze delala obtize. Pres to ale chteli nekam jet, dobre se najist a mit pohodli prepychovych hotelu, komfortniho vlaku se vsim vsudy, a posledniho modelu autobusu Mercedes Benz, ktery si k nastupovani klekne.

Pres vsechny handikapy a pokrocily vek, jsou Americane jako turiste disciplinovani, zvedavi, snasenlivi a za vsech okolnosti zdvorili. Neslysel jsem ani jednou, ze by se mezi sebou nebo s vedoucim hadali a nebo si stezovali.Nestezuji si ani na choroby a nepredhaneji se, kdo jich ma vic a musi jist vic leku. Meli jsme tam jednoho metrakoveho cestovatele, ktery byl po nekolika infarktech a koronarnim bypassu. Myslel jsem, ze by mohl kdykoliv vypustit dusi a tak jsem si v duchu opakoval CPR a pocital kolikrat musim stlacit srdce na jeden vdech. Na stesti jsme tam nebyli jedini lekari, takze jsem se nemusel vymlouvat na to, ze jsem jenom patholog.Jeden bystry osmdesatnik byl kdysi odbornikem v pracovnim lekarstvi. Koukali jsme jako blazni, kolik toho vsichni snedli, vcetne kardiaku a byvalych kuraku s tezkym emphysemem.

Hory slaniny a vajicek ke snidani, pravidelny lunch, i kdyz nebyl v cene, bohata vecere s moucniky a mezi tim snacks jako cokoladove tycinky, orisky, muffins nebo slane bramburky. Mezi prevladajici tezkou vahou bylo par susinek, ale ty se cpaly uplne stejne a nebylo to na nich videt. Tak jsme si davali do nosu taky, ale bohuzel to na konci videt bylo. Dalsi prednosti americkych turistu, senioru, je jejich velkorysost, dobrosrdecnost a generosita. Nasi soferi, cisnici, personal ve vlaku i na vyletech, se mohli pretrhnout v pozornostech, protoze vedeli, ze dostanou bohate zpropitne. Ocenili jsme profesionalni peci vedouci naseho spaciho vagonu, ktera nam pripravila nasi loznici na spani zatimco jsme byli na veceri, a jeste nam prinesla led do napoju, kterymi jsme se zasobili v Torontu a kratili si cestu.

Stejne tak jsme ocenili Jennifer, nasi pruvodkyni a stewardku v druhem vlaku, a naseho vedouciho Jacka, ktery byl s nami celych dvanact dnu. Zpropitne v desitkach dolaru na osobu pro ne predstavuje podstatnou cast prijmu. Jack byl profesional na slovo vzaty. Pracoval jako nezavisly kontraktor pro nekolik cestovnich kancelari, s nimiz si vyjednal smouvu o dilo. Ackoliv bydli v Arizone, mel vseobecne i detailni znalosti o Kanade. Byl to urostly ctyricatnik zvucneho hlasu,italskeho puvodu. Bajecne se o nas staral, vsechno nam rekl jednoduse, mel trpelivost veci zopakovat a na nic nezapomnel. Na konci cesty si pral pradlo v laundromatu, byl bos, uklouzl a zlomil si malicek na noze a udelal si trznou ranu. Nekdy pozde vecer musel jit na Pohotovost a nechat si to zasit. Rano byl v hale hotelu, belhal se a s humorem plnil svoje povinnosti jako by se nic nestalo.Nabidli jsme mu "pain killers". On si myslel, ze mame buhvi co a byl trochu zklaman, kdyz jsem ze sve lekarny vytahl aspirin a ibuprofen.

Kdyz jsme posledni den v sest hodin rano opousteli Blue Horizon Hotel ve Vancouveru, cekal na nas u recepce, pomohl nam do limuzin (nase prvni limuzina v zivote) na letiste a pri louceni rekl, ze prisel o turu zacinajici po nas v Seattlu, protoze cestovni spolecnosti oznamil svuj uraz.Ta za nej hned mela "nahradu". Uvedomili jsme si, jak tvrdy chlebicek maji "tour directors" a jak se musi snazit, aby dostali od svych sverencu ty nejlepsi "znamky". Jen jsme prijeli domu, cekal nas dopis z Grand Circle Travel s vyhodnocenim cesty a naseho "tour director". Samozrejme jsme Jackovi dali same jednicky.

Toronto je New York Kanady. Slavili jsme tam 1. cervence, kanadsky Den Nezavislosti. Sami s Jindrou jsme se nalodili na velky prevoz a prejeli na Centralni ostrov. Tam slavily nezavislost spousty lidi, ale prekvapive sami pristehovalci a navic vetsinou Arabove a Cinani. Fundamentalni moslemske zeny v satcich a rouskach, zahalene az k pate, tri kroky za kouricim manzelem s mohutnym knirem a v jeanech. Kolem poskakovali kluci v trickach a holcicky uz taky v satcich, ale bez zavoju. Byli tam i Habesani v bilych habitech a Africani v barevnyvh rizach a cepickach. Nebylo tam slyset slovo anglicky a jako bili jsme si pripadali jako bile vrany.

Kdyz jsme byli na stejnem miste pred osmnacti lety jeste s detmi, meli jsme trochu jine prekvapeni. Deti se toulaly po plazi a pribehly nam rici, ze se na plazi "nahati panove pusinkuji". Nevim jestli tam ten Gay Beach jeste je. Vecer jsem sel sam na rachejtle. Postavil jsem se na hraz u jezera a v davu lidi cekal na ohnostroj. Nevim jestli to byla zase nahoda, ale kolem lidi mluvili rusky, nemecky, spanelsky, ale vubec ne anglicky. Ohnostroj byl nadherny, rachejtle bouchaly, ale domorodi Kanadane zustali asi doma u televise. Na prohlidku Toronta jsme meli cely den.Toronto znamena v jazyku Huronu "misto schuzky", Ontario "blystici se vody". Prohlidka byla organisovana a v cene. Prirazil autobus, pokleknul, my nastoupili a provezli nas po Torontu a pochlubili se Radnici, Parlamentem, SkyDome stadionem se zaviraci strechou, a hlavne s CN Tower, ktera je 553m vysoka oproti 443m vysokemu Empire State Building v New Yorku. Vyjeli jsme v mlze jako mleko na observator ve vysce 346m taky jen proto, ze uz to bylo zaplacene. Nevideli jsme vubec nic, poslali pohledy, sjeli dolu a vratili se do hotelu.

Daleko zajimavejsi bylo odpoledne "na volne noze". Vyrazili jsme s Jindrou do obchodniho domu Eaton Center a porovnavali zbozi a ceny. Nas dolar je asi o tretinu silnejsi nez kanadsky, ale ceny jsou podobne jako ve Statech v prepychovejsich obchodech. Vyber zbozi a kvalita jsou zhruba stejne.Mel jsem chut na pivo jen tak u pultu v automatu, ale to se v Kanade nevidi. Musi se do restaurace a to jsem si dopral az ve Vancouveru, a bylo to zklamani. Koupil jsme si k veceri sklenici toceneho kanadskeho Molson, ale nemelo to penu a bylo to nasladle. I kdyz piju v Santa Fe dobre vychlazeny americky lezak Sam Adams s penou, vraci se mi vzpominky na jakekoliv ceske pivo v zapadle hospode nebo kiosku.Byt ministrem obchodu tak vyrovnam deficit obchodni bilance agresivnim vyvozem sudoveho ceskeho piva.Nechci slyset, ze se Plzenske dostane vsude na svete! Ano, i v Santa Fe, ale pullitrova flaska stoji $2.80, coz je 90Kc. Nikdo to nekupuje.

Zatimco jsem snil v Eaton Place o ceskem pive, Jindra obrazela obchody. Pak jsme sesli do "Path", coz je 13 mil dlouha stezka pod sesti bloky torontskych mrakodrapu. Je to bludiste obchodu, restauraci a supermarketu, kam se lze uchylit a prozit mrazivy den a plout nalestenymi chodbami a koukat do vykladu, dat si kafe nebo lizat zmrzlinu. Je to pozitek, protoze v podzemi se da krasne zabloudit a musi se jit po znackach. Muze se vylezt na York Street nebo Bay Street, do Metra a nebo do hal nadhernych bank a hotelu jako je Hyatt Regency. My jsme dosli az do nejkrasnejsiho nadrazi na svete Union Station, ktere ma kupoli, mramorove sloupy a lesknouci se mramorove podlahy. Odtud jsme meli druhy den odjet vlakem The Canadian na nasi cestu.

V predvecer odjezdu z Toronta jsme meli veceri na jezere. Vzali nas na projizdku lodi. Vycasilo se a tak jsme videli svetla Toronta, ktere se pozvolna svazuje k vode. Za kopcem jsou domkove ctvrti a letiste. Metropolitni Toronto ma 3.2 miliony obyvatel, cela Kanada 30 milionu. Rano jsme z naseho majaku na vrcholku hotelu Westin prvne spatrili nas vlak. Videli jsme jen zacatek a konec vykukujici z kryteho nastupisti. The Canadian zacal jezdit mezi Torontem a Vancouverem v padesatych letech. V devadesatych letech vlak zmodernisovali, i kdyz si stale udrzuje puvodni vzhled.Jezdi cely rok, ale slouzi hlavne turistum jako jsme my. Zavazadla jsme zkontrolovali v hotelu a na nadrazi, aby jela s nami. Neuvidime je dva a pul dne az v Jasper ve Skalistych horach. Na cestu jsme si zabalili dvoji prevleceni a toaletni potreby, jinak mame o sebe kompletne postarano.

Vyjeli jsme s pulhodinovym zpozdenim pred polednem a behem kratke doby nabrali dalsi dve hodiny. The Canadian totiz nema prednost pred nakladnimi vlaky a tak jsme casto cekali az nas predjedou nebo minou. Brzy jsme se vpravili do vlakoveho zivota a cas nam docela utikal. Venku pres cele Ontario toho nebylo mnoho k videni, snad jen pro nas nezvykle brizy. Ja jsem sedel v kresle a cetl si knihu a upijel z petilitroveho mechu vina. Jindra chodila po vlaku a bavila se. Nas vagon byl skoro na konci, byla to jednicka nazyvajici se Silver and Blue podle prevladajicich barev. Polovinu vozu zabiralo 6 loznic pro dvojice, tak 3x2m, se sklapecimi postelemi nad sebou, posunovatelnym, pohodlnymii kresly pres den. Naproti kreslum bylo umyvadlo se zrcadlem, vedle u okna vchod na zachod. Druha polovina vozu se skladala z ajncliku neboli "roomettes". Ty byly trochu uzsi a pres den se sedelo na zachodove mise, kterou bylo mozno zmenit v kreslo. Theoreticky bylo tedy mozno z trunu mavat z okna.Ve vagonu byly jeste dalsi dva komunalni zachody a krasna koupelna se sprchou a prevlekarnou.

Uklid a upravy na noc obstaravala stewardka, vzdycky jedna nebo jeden na vagon. Ve spacim ci obytnem vagonu nas bylo tricet a pro kazde dva spaci vozy byl jeden jidelni vuz s kuchyni, skladem, spolecenskou mistnosti a druhym patrem zvanym Domed Observatory, tedy zasklenou vyhlidkovou observatori. Odtud bylo videt na vsechny strany, i dopredu. Behem velkych zastavek prirazil k observatori traktor s vysunovacim ramenem a nadrazak observator osprchoval a setrel gumovym steracem. Chodil jsem si tam sednout po snidani. Dobre se tam cetlo, povidalo a drimalo. Ve spolecenske mistnosti vedle kuchyne byly gauce a na stole kava a zakusky. Jidlo bylo trikrat denne ve dvou etapach. Kanadsky chef tam pripravoval krasne vypadajici pokrmy s cizokrajnymi nazvy, ktere mi neutkvely v pamet.Vypadaly krasne na taliri, ale chutove nic zvlastniho. Jedlo se na stribre, obsluha byla vzorna. Zrejme to byli kanadsti vysokoskolaci vydelavajici si o prazdninach.Manazer jidelnaku byl velice dustojny pan a svolaval nas k jidlu silnym hlasem. Sedeli jsme skoro pokazde s nekym jinym a behem hodiny nad taliri jsme se dobre seznamili.

Obe noci ve vlaku jsem spal bajecne. Mel jsem u hlavy lampicku a mohl si cist. Spal jsem osm hodin jako zabity, vlak obcas stal, obcas sebou trochu hodil, ale vetsinou jen tise sumel po svarenych kolejich. Druhy den navecer jsme prejeli hranice Ontaria s Manitobou a ve Winnipegu se vymenily posadky a byla hodina na prochazku. Trochu jsme se prosli mestem, ktere bylo dost opustene, protoze byl patek odpoledne. Hlavne jsem se podival na cely vlak zvenku a zmeril si ho. Skladal se z 18 vagonu tazenych dvema obrovskymi diesel-elektrickymi lokomotivamis posadkou dvou inzenyru. Odkracel jsem delku vagonu na tricet metru a spocital, ze vlak je dlouhy vic jak pul kilometru. Predni polovina byla Coach Class, zadni polovina Silver and Blue.V Coach Class byla letadlova uprava kresel se spoustou mista na nohy, ale spalo se vsede. Jeli tu studenti vysazovat stromky.

Pak jsme pres noc prejeli prerie Saskatchewanu, vjeli do Alberty a zastavili se na hodinu v Edmontonu. Bylo jasne jiskrive rano, sobota, a tesili jsme se, ze po dlouhych rovinach uvidime prvni hory a hlavne ze dorazime do Jasper a prenocujeme v posteli bez kolecek.Po par hodinach jsme vjeli do Jasper National Park a podel Athabasca River dorazili ve ctyri odpoledne bez zpozdeni do Jasper, coz je male ctyrtisicove mesto uz ve Skalistych horach. Bylo tam ve srovnani s Edmontonem horko, ackoliv jsme byli v horach a podstatne vys. Ubytovali jsme se v peknem hotelu Marmot Lodge, udelali si malou prochazku, nechali se postipat komary, dostali vybornou veceri venku na rozni a sli spat. V Jasper jsme se rozloucili s The Canadian, ktery pokracoval severni cestou pres Valemount a podel severniho ramene Thompson River do Kamloops a dal do Vancouveru. V nedeli rano jsme jeli autobusem 280 km do Banffu. Cestou v desti a pod mrakem po Icefield Highway jsme se zastavili na ledovci Athabasca. Ten je soucasti ledovcove oblasti nazvane Columbia Icefield. Ledovce tu zabiraji 300 ctverecnich kilometru v prumerne vysce 3,000m. Je jich tu tolik proto, ze rocne tu v prumeru napadne 7 metru snehu.Ledovec nevznika z tajici vody, ale primo ze snehu.Tlakem a vahou desetimetrove vrstvy snehu se na bazi zacne tvorit ledovcovy led.

Ledovec Athabasca je hned u silnice. Pan Brewster to vyuzil komercne a jeho spolecnost porada na ledovec vylety. Presedli jsme do jejich autobusu a ten nas od parkoviste prevezl podel postranni moreny asi tri kilometry udolim nahoru. Morena vypadala jako nasep sterku navrseny gigantickym rypadlem. Z autobusu jsme na dalsim parkovisti znovu presedli do "Snocoach", ktery vypada jako veliky neobrneny transporter. Je to vozidlo o ctyrech napravach s balonovymi pneumatikami o prumeru skoro dva metry a sirokymi pres metr. Jede pomalu jako tank a vazi i s nakladem 40 pasazeru asi 20 tun. Svah postranni moreny, kterou se sjede k ledovci je desne prikry. Snowcoach se naklonil dopredu a brzdic motorem se valil dolu. Bylo to tak prikre, ze jsme cestu pred sebou nevideli. Pak jsme se vevalili na ledovec a pomalu se skrabali po tisiciletem ledu pres potoky a jezirka vzhuru k ledovemu vodopadu. Tam jsme vylezli ven, nechali se fotografovat u pneumatik a pili vodu z ledovce, abychom omladli. Cekal jsem zelenomodry ledovec jiskrici ve slunci, ale slunicko nebylo a ledovec je dost spinavy. Vypada jako zledovatela silnice pohazena sterkem. Na muj dotaz, kde se ta spina bere, ridic odpovedel, ze je to nafoukany prach.

Zklamani ze spinaveho ledovce jsem si vynahradil druhy den pri ceste helikopterou do oblasti Kananaskis. Tam jsme krouzili v tesne blizkosti panenskeho ledovce s bilym neposkvrnenym povlakem snehu. Ledopad, ze ktereho se ulamuji kusy ledu a vytekaji v lete vodopady, byl nadherne modrozeleny a blystel se ve slunci jak jsem si to vzdycky predstavoval.. Athabasky ledovec jede do udoli rychlosti 15 metru za rok a zvetsuje se nebo ubyva v zavislosti na snehovych srazkach. V roce 1983 dorazil az skoro k silnici, ted uz nekolik let ustupuje, coz dela radost nekterym ekologum, kteri to povazuji za dusledek sklenikoveho efektu a oteplovani zemekoule.

Od ledovce k Lake Louis je to padesat kilometru po transkanadske dalnici. Tam jsme videli zvlastni reseni na ochranu zvirat pred auty. Jelikoz elkove, medvedi, mufloni, bighorn sheep se nejak dostanou skrz dva metry vysoky drateny plot lemujici dalnici a hynou pod auty, rozhodl se Banffsky Narodni Park udelat pokus.Postavili nejdriv podchody, ale ty se neosvedcily, protoze je medvedi odmitli pouzivat. Rangeri tedy dali vybudovat nekolik prechodu, doufajice ze se medvedi a elci nauci prechazet dalnici po moste. Jestli to funguje jsme se nedozvedeli, ale prechody jsme videli. O Lake Louise se rika, ze je to nejfotografovanejsi misto na svete. Kolem jezera jsou davy lidi a kamery jen cvakaji. My uz tu byli jednou v roce 1991 autem a od jezera jsme sli nahoru ke krasnym vodopadum. Tentokrat v nas zanechal nejvetsi dojem hotel Chateau Louise svou jidelnou.

Meli jsme tam obed. Pokrmy byly prostreny ve stylu "buffet" od housek, chlebu, tycinek, salatu, prikrmu, masa az po moucniky. Slo se ve dvou proudech a vyber byl neuveritelny. Jidla tu byla francouzska, kanadska, americka, orientalni, mexicka a italska. Nasel jsem tu i uzene, kysele zeli, bohuzel nemeli bramborove knedliky. Vyhnul jsem se salatum, abych se nezaplnil a nabral si platky veproveho filet mignon ve fajnove omacce. Vratil jsem k buffetu nekolikrat ochutnat ruzne ryby sladkovodni a morske a k tomu jsem stridal prilohy jako nove brambory a sladke fazole. Pak prisel vrchol obzerstvi. Na stole jako pokoj byly moucniky ve forme tezkych cokoladovych dortu typu Cerneho Lesa a lehkych ovocnych piskotovych dortu typu Charlotte, jakoz i tacy jednohubek s kremem, jahodami, merunkami, ananasem a mango. Pak tam byl dalsi velky stul s ovocem, ale tam uz se nikdo nezastavil. Bylo to gurmanske vyvrcholeni nasi cesty a chutovy pozitek k nezaplaceni. Nemusim ani rikat, ze jsme v Banffu uz nevecereli a snazili se vychodit ty tisice kalorii.

V pondeli rano nas dopoledne vzali na prohlidku autobusem. Videli jsme Banff z hory Sulphur Mountain, kam jsme vyjeli lanovkou, a navstvili Cave and Basin Hot Springs, ktere nas zklamaly. Horke prameny objevili nahodou tri muzi ze stavby zeleznice v roce 1883 asi kdyz hledali, kde by si vyprali spinave pradlo. Z objeveni jeskyni se stal skandal, protoze objevitele chteli podnikat v lazenstvi a vykaslat se na drahu. Kdyz se podnikatele chvili hadali a soudili s Pacific Railway o to, komu jeskyne a prameny patri, kanadska vlada prameny a Banff znarodnila. Tim vzniknul v roce 1885 prvni kanadsky narodni park. Pacificke drahy si ale jeste stacily urvat kus pozemku na druhe strane reky Bow a postavily si tam v roce 1888 Banff Springs hotel, ktery vypada jako hrad. Byli jsme se v hotelu podivat a interiery nas moc nezaujaly. Za $400-500 za noc to nestoji. Jezdi tam plno Japoncu a u limuzin otvira dvere muz ve skotske sukni, vlnenych podkolenkach a samozrejme s kabelkou u pasu. Od hotelu je krasny vyhled na pohori s Mount Eisenhower. O tom je cela story, kterou jsme vyslechli v autobusu. Spociva v tom, ze Kanadane se chteli zavdecit Eisenhowerovi jako vojevudci a presidentovi, a meli v umyslu po nem pojmenovat cele pohori. Na slavnostni prejmenovani z indianskeho jmena na Eisenhower Ridge president sice prijel, ale na slavnost se nedostavil. Misto proslovu hral v Banffu golf, coz se prirozene Kanadanu dotklo. Byla z toho mezinarodni ostuda a Eisenhower se kanadske vlade omluvil. Potrestali ho tim, ze misto pohori po nem pojmenovali jen jednu horu, a to jeste min nez 3,000 metru vysokou.

Odpoledne se Jindra sla podivat do mesta a vyprat a ja se nechal dovezt z hotelu do Canmore, kde je letiste pro helikoptery a za stovku udelaji okruzni pulhodinovy let pres hory, udoli a jezera v oblasti Kananaskis. Z cele cesty Kanadou to byl nejlepsi zazitek. Sice jsem mel trochu obavy jestli se odlepime, protoze v male helikoptere se mnou sedelo jeste 5 prekvapive hodne tlustych Britu. Meli jsme vsichni na usich tlumice se sluchatkem a mikrofonem, abychom se mohli ptat. Na nic jsem se neptal, jen koukal a delal fotky. Vystoupali jsme udolim do prusmyku a podel hrebenu do dalsiho udoli a zase pres vrcholky a do noveho udoli s modrozelenymi jezery. Bylo to jako kdyz clovek za jeden den vyleze na dvacet stitu. Rozhlizel jsem se do padesatikilometrove dalky a obdivoval Skaliste hory z nezname perspektivy. Nejenze se tolik z jednoho vrcholku neda videt, ale clovek je vetsinou zmozeny a upoceny tak, ze se mu chce spis pit, jist a odpocivat nez hledet kolem.

Vrcholem pozitku byl let v blizkosti ledovce a ledopadu nad Lake Gloria. Nas vrtulnicek tikal jako hodinky tesne podel ledovcovych skal, kam by se tezko nekdo vyskrabal. Kdyz jsme se vratili, pripadala mi cela cesta daleko delsi a ty pohledy mam nejen na diapositivech, ale take jako film v hlave a obcas si to poustim. Je to unikatni zazitek, protoze ve Statech se nad Rockies letat nesmi, tady je to komercne povolene asi proto, ze cela oblast je opustena a zadny ramus tam nikomu nevadi.Videl jsem pasouci se bile horske kozy, ktere nas uplne ignorovaly a ani nezvedly hlavu.

Druhy den jsme zase nasedli na vlak. Do Banffu prijel z Calgary vlak "The Rocky Mountineer", a ten nas za dva dny dovezl pomaloucku a polehoucku az do Vancouveru. Vlak je to sverazny a pohodlny operovany soukromou spolecnosti Rocky Mountaineer Railtours po zeleznici patrici Canadian National Railway. Tato trat vede pres Rocky Mountains jizni cestou na rozdil od Pacific Railways, ktere uz v 1885 postavili trat prekracujici Rockies na severu. Pak se obe zeleznice spoji v Kamloops a pokracuji, kazda po jinem brehu rek Thompson a Frazier, az do Vancouveru. To ze ma kazda zeleznicni spolecnost koleje na opacnem brehu melo co delat s terenem, ale taky jiste hodne s rivalitou obou spolecnosti. Nas vlacek vystoupal do Rogerova prusmyku a prejel hranice Britske Columbie ve vysce asi 1,800 metru, coz byl nejvyssi bod cele cesty vlakem. Pak jsme klesali z "Big Hill" do udoli podel reky Kopajici Kun. Jsou tam dva spiralni tunely, coz je rarita, na kterou se chodi lide divat ze silnice. Aby snizili prudke klesani trati, probourali tunelari v protejsich svazich spiraly. V roce 1907 to byl technicky zazrak. Prvni tunel se otoci o 230 stupnu proti hodinovym rucickam a vyjede se skoro dvacet metru pod vjezdem.Pak trat objede udoli na druhou stranu a druhy tunel se otoci tentokrat ve smeru rucicek o 250 stupnu. Zajimave je, ze pomale otaceni vlaku v tunelu se skoro nevnima. Ten den jsme krasnym kanonem jizni Thompsonovy reky dojeli do Kamloops a prestoupili z vlaku na autobus, ktery nas odvezl do hotelu najatem zeleznicni spolecnosti a v cene jizdenky. Ucel je v tom, abychom cestovali jen ve dne. Vlak se coura a casto stoji.

Z Banffu do Vancouveru je to mene nez tisic kilometru a trva to skoro 24 hodin jizdy. Videli jsme u koleji medvedy, elky, dravce osprey a muflony. Vzdycky nekdo, jako na skolnim vylete, zarval "Medved", vsichni se vrhli k oknu a bud ho spatrili a nebo se uz ztratil. Na fotografovani nebyl cas. Mel jsem dost casu na foceni elku v Banffu, kde se volne prochazeji po ulicich a nechavaji po sobe svinstvo, ktere nikdo neuklizi. Elk neboli wapitti je nejvetsi jelen a muze vazit az pet metraku. V riji jsou tak zblbli, ze napadnou i lidi a ukopou je. Nakonec jeste dojimava a zajimava story o lososech Sockeye, kteri se narodi a zahynou v Adams River, ktera se vleva do Thompsonovy reky blizko Kamloops. Sockeye salmon je prvotridni pochoutka, vazi dospely az ctyri kilogramy a ted zrovna se americti rybari hadaji s kanadskymi, ze se nedodrzuji dohody o tom, kolik lososu se muze chytit.

"Sockeye" nesouvisi ani s ponozkou ani s okem. Je to z indianskeho slova sok-hid, jehoz vyznam jsem nezjistil. Zivotni cyklus tohoto lososa je tragicka love story s tragickym koncem. Maly losusek jeste se zloutkovym vakem se rok prohani v melcinach Adams River a Shuswap Lake az doroste do 7-12cm. Pak odpluje ze sladke vody 560 km do more a stravi dva a pul roku u Aleutskych ostrovu v severnim Pacifiku, kde doroste do dospelosti a plne vahy. Ctvrtym rokem se pomoci tajemneho navigacniho zarizeni vraci do usti reky Frazier a pluje zpatky proti proudu do Adams River. Behem zpatecni cesty nic neji a zmeni tvar. Samcum naroste hrb a zobak, samice otehotni 4,000 vajicky. Rychlosti asi 30km za den dopluji lososi za tri tydny presne do mista kde se narodili. Tam se sparuji, v hrubem pisku melciny samice (hen) vyhrabe ocasem hnizdo do presne hloubky a vypusti do neho jikry, ktera samec (Tom) prekryje mlicim a vajicka oplodni. Hnizdo s tisici vajicky pak oba zakryji tenkou vrstvou pisku a chrani je pred jinymi agresivnimi dvojicemi, ktere si hnizdo chteji prisvojit. Manzele zalozi jeste jedno hnizdo kousek vys proti proudu, a kdyz ho peclive zakryji piskem zvirenym zurivym mrskanim ocasni ploutve, zacnou rychle chatrat a behem nekolika dnu zemrou. Na hladine reky se objevi tisice mrtvych lososu.

Kdyz nam nase stewardka Jennifer vykladala o zivotnim cyklu lososu, meli jsme pocit, ze je to jako v Romeo a Julie. Abychom netruchlili, zarecitovala nam basen, z niz vyjimam konec:

Stastne jsme dojeli do Vancouveru, cekal nas tam syn Bob a s nim jsme se cely posledni den tesili, jakoz i prohlidkou nadherne polozeneho velkomesta a jeho zajimavosti. Byla to pekna cesta vlakem, ale priste pojedu zase autem.